Menu
Julské Alpy leží převážně na území Slovinska, ale menší částí zasahují i do Itálie. V obou zemích je najdete v severní části, což znamená jediné – nemáme to k nim z Česka příliš daleko. I proto nám dávalo smysl vypravit se do Julských Alp pouze na pár dní během Velikonočních prázdnin. Jak to v Julských Alpách vypadá na úplném začátku letní sezóny, kde se dá dobře přespat a kam se vypravit na výlet se dočtete níže. Kromě toho taky zjistíte co je pičnica a po přečtení článku vám určitě v paměti zůstane i slovinské označení pro vodopád, které je pravděpodobně nejčastějším výrazem tohoto článku.
Jako první zastávku na naší cestě volíme Laghi di Fusine. My, začínající italštináři, víme, že “laghi” je množné číslo od “lagho” a tudíž tušíme, že zde můžeme čekat více než jen jedno jezero. A opravdu, jsou tu jezera dvě. Vjezd k jezerům je zpoplatněn – obytné auto si tu cení na částku 15 EUR. Platí se u pokladny asi v půlce cesty mezi odbočkou z hlavní silnice a samotnými jezery. Parkoviště se nachází u horního jezera a nelze o něm říct, že by bylo zrovna rovné. I tak jsme si ale našli místo, kde jsme stáli nakloněni s mírou.
Ráno vyrážíme na procházku kolem jezer. Nejkratší varianta by znamenala pouze obchůzku jezer, my jsme ještě při síle a tak vyrážíme po cyklostezce od jezer směrem ke štítům hor, abychom se asi po patnácti minutách svižné chůze začali stáčet doprava po cestě směrem k jezerům. Krátkou zastávku dáváme na mýtině nad horním jezerem a po úpatí hory pokračujeme směr dolní jezero. Naše strategie přináší své ovoce ve chvíli, kdy ke spodnímu jezeru přicházíme zčista jasna na tom nejhezčím místě, které stezka kolem jezera nabízí. Po úvodní fotoseanci si sedáme na skálu u jezera a prostě jen čučíme na tu neuvěřitelně průzračnou vodu s odrazy zasněžených vrcholků.
Původní plán dát si oběd v přilehlé (jediné) restauraci ztroskotal na tom, že nebyla možnost sednout si venku a tak se přesouváme k autu a přejíždíme pár minut do Slovinska k národní rezervaci Zelenci.
U parkoviště sedáme na zahrádku a dostáváme překvapivě kvalitní jídlo nefastfoodového typu. Hned u restaurace je i skromné dětské hřiště. Parkoviště nicméně není největší a jsem rád za naši šestimetrovou vestavbu. K přírodnímu minijezírku Zelenci se potom vydáváme po dřevěném chodníku, který nás po pár minutách dovede až do cíle. U jezírka je možnost vylézt i na rozhlednu, která nabízí výhled na mokřady z výšky prvního patra.
Jezero, nebo spíše jezera Jasná (opět tu jsou jezera dvě) se nacházejí ve stejnojmené obci a nabízejí ideální podmínky k odpočinku po tůře. V jezerech se dá koupat, na všudypřítomných molech se dá ležet stejně jako na březích jezera. K tomu si přičtěte možnost posedět u občerstvení, které ulovíte v okolních stáncích a o odpolední program je postaráno. Tedy v případě, že tu nejste těsně před začátkem sezony jako my a není vše zavřené. Nicméně molo a koupání jsme využili o to víc. Voda je sice opravdu ledová, ale to bych nebyl já, abych se na výjezdu alespoň jednou neotužil. Obzvlášť když se koupání nabízí i s výhledem na zasněžené Julské Alpy všude kolem.
V okolí se nabízí několik míst kde přenocovat. V nedaleké obci Kranjska Gora je placené parkoviště u spodní stanice lanovky, cca čtyři kilometry na východ se nachází krásně vybavený kemp Špik a naopak na západě najdete parkoviště u skokanských můstků v areálu Planica Nordic Centre.
Na parkoviště v Planica Nordic Centre je vjezd placený. Vychází nás opět na 15 EUR, ale za tu cenu je možnost kompletního servisu pro obytné vozy. Servisní místo je k dispozici hned na první terase parkoviště, my ale míříme výš. Vlastně nejvýš jak to tady jde. Vjíždíme až nad hotel na prašné parkoviště, po kterém vyšplháme až úplně nahoru. I přesto, že jsme našli to nejrovnější místo a využili výšku klínů na maximum, roviny se nám tu dosáhnout nepodařilo. Ale za ten výhled a klid, co tu máme, ten mírný nekomfort rozhodně stojí.
Na kempu Špik se mi líbí nabídka doplňkových služeb čítající lanové prolejzačky natažené mezi stromy, lezeckou stěnu a možnost využít saunu a bazény přilehlého hotelu. Ten nabízí jeden plavecký bazén (kde nikdo není), jedno dětské brouzdaliště (kde skoro nikdo není) a jeden relaxační bazén s příjemně teplou vodou a masážními vodními lůžky (kde jsou všichni). Spatřil jsem zde i vířivku, která ale byla aktuálně mimo provoz. Zklamala nás nemožnost půjčit si horolezecké vybavení. To nabízejí jen společně se službami lezeckého instruktora (60 EUR). Takže pokud hodláte využít stěnu, tak určitě (nejen) lano s sebou! Pochvalu ale zaslouží úroveň a čistota sociálních zařízení.
No není ta Slovinština krásná? Ty z vás, kteří očekávají nějakou dětem nepřístupnou pasáž, zklamu. Pičnica je řeka a v Krnici najdete pouze štěstí v podobě horského občerstvení. Ale nepředbíhejme.
Auto necháváme pár stovek metrů jižně od jezer Jasná na parkovišti u mostku přes řeku Pičnica, odkud vyrážíme proti proudu řeky až k chatě Koča v Krnici. Tam nás vítá usměvavá přátelská paní a my se s úsměvem a přátelsky usazujeme k roztopeným kamnům, občerstvujeme se, nakonec i obědváme výbornou fazolovou polévku a Kaiserschmarrn. Pokud ve vás také název “Koča v Krnici” vzbuzuje představu malebné chaloupky v obležení hor, pak po příchodu nebudete zklamáni. K autu se vracíme stejnou cestou. Na tomhle výletě nečekáme úchvatné výhledy, jde spíš o poklidnou procházku kolem horské řeky s cílem v podobě příjemného posezení v horské chatě. Nebo pokud počasí dovolí, tak před horskou chatou, kde se pod sněhem rýsovalo hned několik laviček.
Ideální startovní místo k vodopádu Peričnik je parkoviště u (již léta) zavřeného občerstvení Koča pri Peričniku. Díky uzavírce na příjezdové komunikaci můžu potvrdit, že se ke Koči dá dostat i příjemnou tříkilometrovou procházkou od posledního domu v obci Mojstrana. Z parkoviště u Koči je to potom už sice prudký, ale krátký výšlap k vodopádu. K němu se dá dostat ze dvou stran. My jsme pro výstup zvolili levou cestu, vodopád jsme následně podešli a vrátili se druhou stranou. Tento směr mi zpětně přijde i vhodnější, protože při volbě pravé strany pro výstup chybí při příchodu k vodopádu ten správný wow efekt.
Soutěska Vintgar patří mezi známé turistické cíle. To znamená, že tu jednak je už více lidí, než jsme zvyklí z minulých dní a jednak to, že začíná být v permanenci i peněženka. Doteď jsme platili jen za spaní, ale tady dáváme 5 EUR za parking 6m dodávky (obytná auta dle ceníku 10 EUR) a dalších 10 EUR dáváme za osobu vstupující do soutěsky.
Na konci soutěsky jsou dvě možnosti jak se vrátit. My volíme cestu přes St. Katarinu, která dává při návratu na P2 největší smysl. Ukazuje se to jako dobrá volba hned z několika důvodů. První úsek (25 min) ke Katarině je sice téměř celý dokopce, ale v cíli nás čeká stánek s občerstvením a dětským hříštěm. K tomu krásný výhled a hlavně – zbytek cesty k autu už jen po vrstevnici a s krásnými výhledy na Bledský hrad a okolní hory.
Protip: Vafle v občerstvení u svaté Katariny jsou svou velikostí dvojnásobné oproti českým čtvercovým, na které jsme zvyklí. A na talíři vám přistanou hned dvě, velikostně tedy odpovídající čtyřem českým vaflím.
Parkoviště u bledského hradu je plné i v mimosezoně, tak si moc nedokážu představit jak to tady musí vypadat v plném proudu. Každopadně obytňáky nesmí až úplně nahoru k hradu, kde je parkoviště celkem stísněné, takže parkujeme dole pod hradem (kde je parkoviště taky stísněné) a šlapeme po prudké silnici směr hrad. S krátkou zastávkou u pokladny pokračujeme odlehčeni o 13 EUR za osobu vstupující do hradu. Nádvoří hradu je krásné, ale výhled na jezero bude spíš ten důvod, který ospravedlňuje vysoké vstupné. Z tohohle úhlu jezero s kostelíčkem na ostrově prostě neuvidíte a zároveň odjinud ten pohled prostě lepší není.
Z Bledu se přesouváme na Soču a tady si dovolím malé odbočku (nebo velký ProTip?) týkající se cesty. Cesta přes Jasnou a průsmyk Vršič je o hodinu kratší, než když se objíždí národní park z jihu. Doporučuju ale hodně zvážit, jestli vám to za to stojí. S přívěsem bych se průsmyku vyhnul určitě, s kratším a užším obytňákem se přes průsmyk pustit můžete, ale vězte, že místy je cesta celkem úzká (vzpomínáme zde na Korsiku) a hlavně se připravte na 50 vraceček (zatáček o 180 stupňů). Dvacet osm jich potkáte cestou nahoru a “jen” dvaadvacet cestou dolů. Kdybych tu byl v sezoně, asi bych volil objezd i s naší krátkou a úzkou vestavbou.
V údolí řeky Soča je to jeden kemp za druhým. My vybíráme kamp Soča primárně kvůli jeho poloze těsně pod oblastí zvanou Velká Korita. Kemp je velmi rozlehlý, místa tu nejsou vykolíkovaná, takže se člověk může postavit tam, kde se mu zrovna líbí.
Protip: nejlepší místo s výhledem na řeku je hned pod recepcí za budovou umývárek.
Kromě dvou budov se sociálním zařízením se v kempu nachází také místo pro servis obytných aut a dostatečně dimenzované dětské hřiště, které je dokonce oplocené stejně jako celý kemp. Příjemná je branka k řece, kterou se během minuty dostanete k visuté lávce a můžete se tak jít podívat na Velká Korita z jakéhokoli úhlu vás napadne.
Z kempu Soča vyrážíme proti proudu řeky na vycházku dlouhou tři kilometry. Chceme dojít až k oblasti jménem Malá Korita Soče. Hned na začátku nás ale čekjí Korita velká a podívaná je to nádherná. Hluboké kaňony, dole se klikatící modrozelená řeka. Jen tedy se zabezpečením si tu nikdo hlavu neláme – žádná zábradlí a podobně zde nečekejte. Samotná značená stezka vede v bezpečné vzdálenosti, ale pokud chcete řeku vidět i mimo vyhlídky a lávky, musíte sejít na jednu z mnoha pěšinek přímo podél řeky. S dětmi je to trošku o nervy, ale z toho co jsme viděli kolem sebe to je leckdy o nervy i s dospělými, kteří vylezou v džínech z auta a zamíří si to po sypkém svahu vstříc divoké řece. Někdy jsou díky hladkým podrážkám tak rychlí, že to ani sami nečekají.
Mezi Malými a Velkými Kority se Soča rozšiřuje a turista si začíná připadat trošku jako na Posázavské stezce (dobře, tady jsou panoramata a barva vody na trošku jiné úrovni, ale chápeme se, ne?). Cestou je několik možností vybízejících k vybalení svačiny a i pár koupacích tůněk. Ani k jedné aktivitě mě nikdo nemusí přesvědčovat dvakrát.
Při příchodu k Malým Koritům trošku litujeme, že jsme stezku nešli opačně – Malá Korita jsou oproti Velkým opravdu malá. Kdo by to čekal, že. Na začátku výletu bychom byli nadšeni, teď je to stále pěkná podívaná, ale velké projevy nadšení ze sebe už nedostaneme. Možná je to i tím, že máme hlad a tak se přesouváme do kempu Jelinc na domácí buchtu a kafe. Cestu zpět volíme stejnou, ale už v turistickém tempu bez kochání, takže jsme v našem kempu co by dup.
Na vodopády Slap Virje lze dojít z Bovce pěšky, ale my přebytečný čas věnujeme raději vysedávání v pizzerii Černá Ovce a vyrážíme autem až na parkoviště u vodpoádů. Cesta je většinu času široká na jedno auto a míst k vyhnutí nenabízí mnoho. My máme štěstí, že se vyhýbáme jen dvakrát. Z parkoviště k vodopádům je to z kopce cesta na pět minut. Jsme tu po poledni a vodopády jsou už ve stínu. Nejhezčí pohled na ně bude ráno.
Protip: Kousek od parkoviště se nachází také dětský adventure park. My jsme díky krátké otvírací době nestihli vyzkoušet, ale podle toho, co jsme na místě viděli to určitě bude stát zato.
Vodopád Slap Boka je nejmohutnější vodopád ve Slovinsku a přestože jsme ho viděli v období, kdy nebylo příliš mnoho vody, mohu potvrdit, že je majestátní. K vodopádu Boka lze dojít pěšky z parkoviště u vodopádu Slap Virje, ale my opět z důvodu úspory času přejíždíme na parkoviště Boka, odkud vyrážíme k vyhlídkám. Ty jsou tu celkem čtyři. My se tentokrát spokojujeme s dosažením první z nich. Vody není mnoho a stejně tak jsou na tom i naše síly v závěru dne.
Protip: Z mapy se zdá, že se při cestě mezi dvěma vodopády lze vyhnout Bovci a zkrátit si to kolem golfového hřiště. Můžu potvrdit, že silnice tam vede. My se ale otáčíme hned po tom, co mineme odbočku na Bovec – zastavily nás dva domy, které svírají silnici tak těsně, že si netroufáme projet ani s dodávkou. Mimo to je tam tedy i zákaz vjezdu.
Nejnovější informace nejen z našich cest najdete na našem FB a Instagramovém profilu